Úvodní slova Otce Davida

Právě se nacházíte v jedné z farností vikariátu Pelhřimov, která je v současné době mnou, kaplanem z Pelhřimova, spravována. Do naší farnosti patří celkem 13 obcí: městys Nová Cerekev, Chmelná, Myslov, Markvarec, Proseč-Obořiště, Částkovice, Stanovice, Pejškov, Čížkov, Litohošť, Útěchovičky, Leskovice a Moraveč. Máme zde mnoho zajímavostí. Tak například náš farní kostel je zasvěcen svatému Tomáši Becketovi. Takové patrocinium naleznete v České Republice pouze dvakrát: v Mohelnici na Moravě a u nás v Nové Cerekvi. Další obdivuhodnou stavbou v Nové Cerekvi je židovská synagoga postavená v asyrsko_babylónském stylu a židovský hřbitov. V současné době je opravována, stejně jako náš farní kostel, kde došlo k rekonstrukci věže. Kostel pochází ze 14. století, kdy je o něm zmínka již v roce 1384. Jméno prvního faráře je pak známo z roku 1330. Původní kostel byl dřevěný a nazýval se tehdy „cierkev“ a od toho se pak začala jmenovat obec, která byla nazvána Cerekví.(ze staroslověnského slova crkev=církev, nebo také kostel). Kdy byl dřevěný kostel nahrazen kamenným není známo. Nejstarší částí se zdá být spodní část současné věže. Současný kostel byl vystavěn bez věže v polovici 18. století a dostavěn r. 1758 za hraběnky Antonie Terezie Voračické z Paběnic a Prčic. Byla poslední z tohoto rodu. Věž starého kostela byla úzká, zakončená jehlancovou šindelovou střechou a lezlo se do ní až do roku 1868 jen po chatrném žebříku. Roku 1869 udeřil do ní blesk a začalo se pomýšlet na její úpravu, k níž došlo za patrona Ferdinanda Valsera. Stavitel Štěpán Falset, bratr majitele Čížkova, za dozoru zednického mistra Josefa Mazance z č. 79 zvýšil věž o 22m, věž byla opatřena hodinami, bání a lucernou r. 1880 a 4m vysoký kříž na ni postavil tesař František Novotný ze Chmelné. V roce 1938 byl opraven kostel. Zednické práce byly svěřeny místnímu zednickému mistru Josefu Kalíškovi, truhlářské konstrukce provedl František Nepraš. Na portálu pracovali odborníci fasádníci z Radouně. Stávající hodinový stroj byl instalován ve 2. polovině 20. století.

Mezi další zajímavosti patří i to, že se dříve na území naší farnosti nacházely tzv. „Keltské duhovky“. Má to snad souvislost se zasvěcením kostela? Budu se těšit na vaše nápady a odborné rady na emailové adrese naší farnosti: farnost.novacerekev@seznam.cz

Tomáš Becket versus Jan Nepomucký

V minulém článku jsem nadnesl otázku, jakou souvislost by mohlo mít zasvěcení našeho farního kostela s nálezem keltských duhovek v nedalekém okolí. Prozatím se mi nikdo neozval. Nebo přece jen někdo? Nevím. Na svátek svatého Jana Nepomuského, patrona Čech a spolupatrona naší diecéze jsem sloužil jako obvykle v domově důchodců v Proseči  Obořiště Mši svatou. Během ní přišel nápad. Což takhle zvážit podobnost svatého Jana Nepomuckého s životem svatého Tomáše Becketa? Heuréka. Je to jen hypotéza, která se nemusí opírat o historická fakta, ale přeci. Zde je úvaha, ve které předkládám životopisy k porovnání. Tomáš Becket byl synem Gilberta Becketa, londýnského měšťana, jenž byl zajat na křižácké výpravě v Palestině a tam poznal dceru emirovu; ta s ním odešla do Anglie, byla pokřtěna, stala se jeho manželkou. Tomáš se narodil roku 1117 v Londýně a když nabyl vědeckého vzdělání v Paříži, odešel do Bologni v Itálii a do Auxerre ve Francii, kde se učil církevnímu a světskému právu. Když bylo Tomáši 20 let, ztratil matku. To ho natolik ochromilo, že zanechal studia a věnoval se lovu a cvičení sokolíků. Pro skvělé nadání, živou povahu a sličnost těla, pro uhlazenost a společenskou obratnost byl všude rád viděn; zůstal neporušených mravů, od necudných řečí se však úplně nezdržel. Na doporučení canterburského arcibiskupa Theobalda byl Tomáš od krále Jindřicha II. jmenován říšským kancléřem a opatrovníkem veliké královské pečeti a správcem královské kaple. Tomáš konal svůj úřad s velikou horlivostí: řídil státní záležitosti pevnou rukou a snažil se zachovat mír v říši; držel nepokojné rytíře na uzdě, potlačil loupežnictví, bděl nad zachováváním zákona a byl ochráncem všech utiskovaných. Práv koruny ať skutečných, ať domnělých hájil i proti biskupům; vynikal nejen státnickým uměním, ale i obratností na poli válečném, což dokázal, když provázel svého krále Jindřicha II. na výpravě proti francouzskému králi Ludviku VII.Tomáš měl ohromné příjmy, žil v přepychu; jeho hodnost vyžadovala, aby se šatil nádherně, aby měl skvělé komorstvo, aby konal bohaté hostiny a pořádal hlučné hony. Pro svou osobu se však klonil více k životu odříkavému. Byl pokorný, zbožný, dobročinný, zachovával čistotu; byly mu činěny v tomto ohledu úklady a nástrahy, i od samého krále, ale Tomáš obstál ve zkoušce vítězně.

Po smrti arcibiskupa canterburského Theobalda(1161) král Jindřich prohlásil Tomáši, že je jeho vůle, aby se stal Tomáš arcibiskupem canterburským a primasem říšským. Tomáš předvídal, že se dostane v tuhý boj s králem, jehož panovačnost, touhu po statcích a zasahování do církevních práv dobře znal. Odpověděl tedy králi: „Nečiň toho, o králi, neboť se bojím, aby dosavadní tvá náklonnost ke mně se neproměnila v nepřízeň, kdybych pak hájil práv církevních.“ Král však setrval na svém úmyslu a Tomáš přijal svěcení, dosedl na arcibiskupský stolec canterburský. Nepřestal žít prostě a střídmě; spokojoval se s jedinou světnicí v rozsáhlém paláci, odíval se drsným rouchem a věnoval veškerý volný čas modlitbě a rozjímání. Navštívil-li některý klášter v čas žní, pracoval s klášterníky na poli. Svůj úřad zastával svědomitě. Od té doby, kdy přestal být kancléřem, hájil práv církevních nejen proti velmožům, ale i proti králi samému. Žádal navrácení církevního majetku, který byl od šlechticů zabrán; žádal, aby duchovní osoby nebyly souzeny od světského soudu, ale aby soud nad nimi náležel výhradně biskupům.

Král však svolal r. 1164 říšský sněm do Klarendonu předložil mu ke schválení 16 článků, jimiž se mařila všeliká pravomoc apoštolské Stolice v Anglii například: veškeré odvolání se k papeži je zakázáno; odvolání ať je od arcijáhna na biskupa, od biskupa na arcibiskupa a posléze krále; žádný biskup nesmí poslechnout vyzvání papežova, aby se dostavil na sněm a cestovat do ciziny, bez dovolení králova je zakázáno; spory o důchody z církevních majetků bude řešit soud světský, taktéž přečiny duchovních. Sněm přijal tyto články, které se nazývaly nevinným názvem „The kingcustoms“, tj. Zvyky království. Jen Tomáš nepodepsal; na domluvu ostatních biskupů se však vzdal svého odporu a psal papeži, aby články klarendonské schválil. Ale papež jich neschválil a Tomáš litoval, že málo bránil církevních práv, že se unáhlil a dal se strhnout ke svolení, aby všecka moc v církvi vyla vložena do rukou králových. Trestal se sám, konal pokání a zdržoval se sloužení Mše svaté a jiných církevních úkonů.

Jindřich II. seznal, že primas neschvaluje články klarendonské, prohlásil jej za odbojníka a velezrádce pohnal jej před svůj soud. Také zkonfiskoval veškeré arcibiskupovo jmění. Tomáš se dostavil na soud, avšak když biskupové a soudcové poslušní svého krále nedbali obhajoby Tomášovy, odvolal se k papeži a v noci dne 14. října 1164 uprchl, přestrojen za mnicha, z Anglie do Francie. Odebral se k papeži Alexandru III., který tehdy sídlil v Sensu. Papež ho laskavě přijal. Tomáš se usídlil v cisterciáckém klášteře v Pontigny. Anglický král Jindřich II. konfiskoval arcibiskupské majetky; a biskup londýnský se neostýchal přijmout část těchto majetků pro svůj chrám. Král pronásledoval všecky příbuzné Tomášovi, pobral jim jmění, donutil je, aby přísahali, že půjdou k Tomášovi; neboť chtěl, aby pohled na jejich bídu změnil Tomášovo smýšlení. Pak je vyhnal. V houfech přišli do Pontigny; Tomáš se nemohl zdržet slz, když je spatřil, ale své přesvědčení nezměnil.

Když Tomáš se souhlasem papeže vyobcoval rádce anglického krále z Církve a králi samotnému hrozil klatbou, král zuřil a hrozil, že všechny mnichy cisterciáckého řádu vyžene ze své země, budou-li pontignyští cisterciáci poskytovat i nadále útočiště Tomášovi. Cisterciáci skutečně vykázali Tomáše; to svědčí o jejich pokleslé kázni. „Je mi líto“, řekl francouzský král, když se to dozvěděl, „ že cistercienští se bojí více smrtelného člověka než-li Boha.“ A dal Tomášovi na vybranou, aby si zvolil místo k pobytu. Tomáš se usídlil v Sensu. Sporná věc se přiostřila v zásadní boj mezi mocí duchovní a královskou. Posléze r. 1170 působením papežských vyslanců se smířil Tomáš a král Jindřich II. Tomáš se chystal na cestu do vlasti. Mnozí jej varovali, aby nedůvěřoval zdánlivému smíru. Tomáš odpověděl: „ I kdybych věděl, že v Anglii budu na kusy rozsekán, vrátím se tam. Děj se vůle Boží!“ Vrátil se. Podle úmluvy s papežem vyslovil církevní tresty na tři biskupy, na londýnského, salisburského a yorkského, protože byli králi nápomocní v zasahováno do práv církevních. Ale oni se odebrali ke králi Jindřichu II. a žalovali mu, že prý Tomáš si vede v Anglii jako král a že místo pokoje rozsévá svár. Yorkský biskup dodal: „Dokud Tomáš bude živ, nebude pokoje a míru.“ Tak popouzel krále.

Tomáš o vánicích r. 1170 vyloučil z Církve pro velký zločin kteréhosi ze služebníků krále a řekl: „ Proklet budiž od Ježíše Krista a vyobcován ze společenství svatých ten, kdo zaséval mezi mnou a králem nenávist a svár…Církev canterburská má již jednoho mučeníka. Brzy bude mít ještě jednoho.“ Když o tom král uslyšel, zvolal: „A já proklínám všechny, které jsem zahrnul dobrodiním a přízní , a z nichž není ani jediný, který by měl odvahu zbavit mne tohoto popa, který mi působí více mrzutostí, než všichni poddaní.“ Toto slovo slyšeli čtyři rytíři; i vyběhli ven. Král, když se vzpamatoval z návalu hněvu, vytušil jejich záměr; poslal za nimi posly; ale ti je už nedostihli. Rytířové se přihnali s tlupou oděnců k arcibiskupskému domu. Služebníci nutili Tomáše, aby se uchýlil do chrámu. On však řekl: „ Chrám není tvrzí; rád položím život za Církev.“ Služebníci zavlekli Tomáše do chrámu násilím, aby ho zachránili. Vtom vrazili ozbrojenci do chrámu a volali: „Kde je arcibiskup? Kde je ten zrádce?“ Tomáš řekl: „Arcibiskup jsem, ale zrádce nikoliv.“ Spiklenci žádali, aby Tomáš zrušil církevní tresty, které vyřkl. Tomáš odepřel a nazval jednoho z nich kuplířem, jiného pak, který na něho vztáhl ruku, odrazil tak silně, že dopadl na dlažbu. Vtom ťali spiklenci Tomáše několikráte do hlavy, až mu roztříštili lebku. Tak zemřel. Mezi poddajnými přívrženci krále byli i duchovní. Podjáhen Hugo vstoupil nohou na šíji svého mrtvého arcibiskupa a nabral krve a mozku do hrsti. Pak je rozstříkal po stupních oltáře a po dlažbě a řekl: „Abortivus iste posthac non resurget(tj. Tento zmetek vícekrát neobživne)“

Vražda se stala 29. prosince 1170. Král Jindřich II. se zděsil, když uslyšel tuto zprávu o násilné smrti Tomášově. V celé Anglii vzbudila vražda ohromné rozhořčení. Král se bál o svůj trůn a proto vypravil ihned posly k papeži. Poslové docílili toho, že papež vyřkl klatbu na původce vraždy pouze všeobecně, aniž uváděl jména. Jindřich pak učinil ve shromáždění papežských vyslanců a biskupů přísežné prohlášení, že utracení Tomáše nerozkázal ani si ho nežádal a že je připraven vykonat zadostiučinění za to, že svými ukvapenými slovy zavdal podnět k tomuto zločinu. Dále prohlásil, že práva Církve uznává, že se zúčastní křižácké výpravy, že vrátí statky arcibiskupskému sídlu, které zabavil, že zruší ty zvyky, které byly zavedeny ke škodě Církve v Anglii. Pak uznal Anglii jako léno papežské. Také přijal od přítomných mnichů několik ran na holé tělo. Pak obdržel rozhřešení. Církev v Anglii tak krví svého statečného primasa Tomáše nabyla opět své svobody a svých práv.

Jan Nepomucký se narodil kolem r. 1340 v malém městečku Nepomuku, které se dříve jmenovalo Pomuk. Jeho otec se jmenoval Welflin a byl městským rychtářem. První vzdělání nabyl Jan v nepomuckém klášteře; působilo mu velké potěšení, když mohl přisluhovat při Mši svaté. Studia dokončil na vysokém učení pražském a již r. 1372 ho jmenoval arcibiskup Jan Očko z Vlašimi císařským notářem, neboť císař Karel IV. dal pražským arcibiskupům výsadu, aby ustanovovali veřejné notáře. Právem a povinností notářů bylo: zhotovovat veřejné právní listiny, týkající se kostelů, dobročinných ústavů, vdov, sirotků a chudých. Arcibiskup si oblíbil Jana, učinil ho oltářníkem v kapli sv. Víta; přibral ho na svůj arcibiskupský dvůr a také ke svému stolu.

Po smrti Jana Očka nastoupil nový arcibiskup Jan z Jenštejna; i ten dal Janovi plnou důvěru. Jan byl jmenován farářem u sv. Havla na Starém Městě, dával se však podle tehdejšího nechvalného zvyku zastupovat střídníkem. Podle příkladu jiných, i církevních hodnostářů, se dal i Jan v pokročilém věku zapsat mezi posluchače vysokých škol a po šestiletém studiu byl prohlášen doktorem práva. Od té doby byl nazýván „doktorem Johánkem“. Snad k tomu vedla jeho menší postava. R. 1388 se stal Jan členem kolegiátní kapitoly vyšehradské, zřekl se fary u sv. Havla, a vyměnil ji s žateckým arcijáhnem. Ten měl členství v metropolitní kapitoly u sv. Víta; takto se Jan stal kanovníkem u sv. Víta. Arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval Jana svým generálním vikářem.

Tehdy vládl král Václav IV.(1378-1403), který se nevydařil po svém otci Karlu IV. Honil se po radovánkách, největší zálibu měl v honbě, v loveckých psech a v pitkách. V opilosti byl ukrutný. Byl prchlivý a potměšilý; od nízkosti spěl k divokosti, od nestřídmosti k zuřivosti; znal-li co dobrého, usiloval, aby to zničil. První jeho manželka Johanna byla r. 1386 zardoušena velikým královým psem. Roku 1389 se Václav oženil po druhé; vzal si za manželku Žofii, mladou sličnou dceru mnichovského vévody Jana. Porušoval však manželskou věrnost, navštěvoval vykřičené domy v Praze a udržoval poměr s lazebnicí Zuzanou. Královna Žofie mu proto vyčítala. Král chtěl utišit své svědomí, a proto začal podezírat královnu, jako by ona způsobila královu nevěru nevěrou svou. Věděl, že se často zpovídá Janu z Nepomuku; proto ho zavolal k sobě a zprudka, podle své povahy, na něho uhodil, aby mu vyzradil, z čeho se mu královna tak často zpovídá. Jan odpověděl: „Králi a pane můj! Již to v paměti nenosím, a kdybych nosil, tak bych to nemohl vyzradit, a k vám nepatří se na to ze slušnosti ptát.“ Král Václav vyhrožoval Janovi. To že Václav nenechal hned Jana usmrtit, bylo proto, že věděl, že kdyby nechal usmrtit kněze za to, že nevyzradil zpovědní tajemství, vyvolalo by to bouři odporu. Proto si umínil vyčkat na vhodnou příležitost a záminku, aby vykonal pomstu. Hněv Václavův proti Janu z Nepomuku vzrostl, když arcibiskup Jan z Jenštýna poslal skrze oba své generální vikáře Jana Nepomuského a Mikuláše Puchníka stížnost na královského podkomořího Sigmunda Halera, a také předvolání k soudu. Tento podkomoří totiž nechal popravit jistého duchovního mečem, jiného upálit; také prý se vyjádřil, že židovská víra je lepší než křesťanská a sváděl pokřtěné židy, aby se vrátili do židovství. Sigmund Haler se nedostavil k soudu; vzkázal, že prý se dostaví, ale v průvodu 200 zbrojnošů. Generální vikářové vyobcovali Halera z Církve. Král se však rozhněval na arcibiskupa i na oba generální vikáře.

Příležitost k pomstě krále byla na světě. Měl v úmyslu učinit svého milce Hynka Pluha opatem v Kladrubech u Stříbra, až stařičký opat Racek zemře. Opat Racek zemřel na počátku roku 1393. Mnichové však zvolili kolem 7. března nového opata Olena a oznámili volbu podle církevního práva arcibiskupovi; ten dal volbu podle zvyku vyhlásit, a když v zákonné lhůtě nebyla učiněna námitka, udělil generální vikář Jan Nepomucký opatovi Olenovi církevní potvrzení. Král Václav dlel právě na hradě Žebráce. Když se dozvěděl o volbě nového opata kladrubského, spěchal nahněván do Prahy a poslal arcibiskupovi výhrůžný dopis. Byla domluvena schůzka, při které měl být sjednán smír. Král se odebral do kláštera maltézských rytířů na Malé Straně a arcibiskup za ním přišel. Král byl asi rozpálen vínem, protože jakmile spatřil arcibiskupa, zmocnil se ho vztek; proklínal arcibiskupa a na hofmistra arcibiskupova Něpra z Roupova, vzkřikl, aby se klidil, nebo mu dá srazit hlavu; pak rozkázal svým lidem, aby arcibiskupa, Puchníka, Jana Nepomuského, Václava, probošta Míšenského, a jiné odvedli na hrad, kde s nimi bude vedeno vyšetřování. Některým král pohrozil, že je dá utopit. Arcibiskup se zalekl a chtěl utišit králův hněv. Proto před ním poklekl na kolena, ale král se jen ušklíbl a posměšně nahýbal koleno, jakoby chtěl také pokleknout. Zbrojnoši arcibiskupa dovedli do arcibiskupského domu. Odtud prchl Jan z Jenštýna na svůj zámek Supí Horu v Krušných Horách.

Poté přišel král na hrad do kapitoly, kam podle jeho rozkazu museli přijít všichni jmenovaní, kromě arcibiskupa, a zle řádil. Stařičkého děkana Bohuslava ťal několikráte mečem do hlavy a rozkázal, aby Jan Nepomucký, Mikuláš Puchník, probošt Václav a hofmistr Něpr byli s rukama svázanýma odvedeni z hradu přes most do mučírny na Staroměstské rychtě. Večer přišel král do mučírny a poručil katovi, aby Jana Nepomuckého a Puchníka mučil před jeho očima a aby je pálil planoucími pochodněmi a svícemi do boku; ba král se dal svou zuřivostí strhnout tak daleko, že sám uchopil pochodeň a pálil oba generální vikáře. Nejkrutěji však zasáhl proti Janu Nepomuckému, zpovědníku své manželky; toho tak popálil na boku, že jeho tělo bylo od ohně děsně uškvařeno a rozdrásáno. Pak nařídil, aby všichni čtyři odsouzenci byli utopeni. Avšak vzpamatoval se; zajisté si přitom připomenul, že by tento čin mohl mít neblahé následky pro něho u papeže. Proto dal zavolat notáře a od něho dal napsat listinu, ve které všichni slibují, že o svém mučení nikomu nic neřeknou; král prohlásil, že pod touto podmínkou jim daruje život. Puchník, Václav a Něpr, aby ušli dalším mukám, listinu podepsali, a slíbili udělat, co si král žádá a byli propuštěni na svobodu. Jediný Jan Nepomucký zůstal neoblomný a snášel tiše a trpělivě hrozné mučení. Král se nemohl nasytit pomstychtivostí, strhl Jana k zemi, šlapal po něm a posléze rozkázal, aby ho utopili. Pochopové dali Janovi roubík do úst, aby nemohl volat o pomoc, ruce mu nechali svázané na zádech, nohy mu přivázali ke hlavě do kozlíku a vlekli ho večer ulicemi na most. Bylo asi 9 hodin večer, ve čtvrtek 20. března 1393, když vhodili mučedníka Jana do řeky Vltavy z Karlova mostu.

Tak co říkáte? Je to podobnost čistě náhodná? Od doby sv. Tomáše Becketa do doby sv. Jana Nepomuského uplynulo sice okolo 200 let, ale shodou okolností první zmínky o našem kostele jsou z roku 1384, tedy z doby, kdy se schylovalo k mučednické smrti Janově. Měl podobný úděl jako Tomáš v Anglii. Oba hájili nezávislost Církve na státu, že král nemá právo zasahovat do vnitřních věcí Církve. Oba hájili nedotknutelnost tajemství, které Kristus svěřil těm, které napřed povolal. Snad právě proto, krátce po smrti Jana Nepomuckého, o které se jistě v Čechách povídalo, v době, kdy ještě nebyl svatořečen a nemohl mu být zasvěcen kostel, zvolili si naši předkové jako patrona a přímluvce v Nové Cerekvi sv. Tomáše Becketa. Co vy nato?

Grilovačka

Tak, a je to tu zase. Opět jsme se sešli na naší novocerekvické faře, kde jsme společně strávili krásný večer. Sešlo se nás moc. Byli jsme tam Káťa a Lukáš, Dáša, Vojta a Anička, Ondra, Áňa a Terka, Maruška a Kristý, Verča, Pepa a Míša, Peťa a Váša, Matěj a Vojta, Robin a Filip. A ještě! - důležité osoby Otec David a náš novokněz Honza. Bylo to moc fajn, jako obvykle jsme se ,,rozehřáli“ při hraní stolního tenisu a pak hned přišel na řadu fotbal, na který se všichni těší vždycky asi ze všeho nejvíc. A já se jim vůbec nedivím!! Po fotbale a před večeří jsme zašli do kostela na mši svatou, která byla moc hezká, v takovém ,,rodinném“ kruhu nás všech. Po mši svaté, nám už začalo trošku kručet v břiše a tak se Pepa s Aniččinou pomocí pustil do grilování naloženého vepřového masa. Musím říct, opravdu se jim to povedlo. Všichni jsme si libovali a přidávali. Samozřejmě, že jsme u toho taky pili limonády, šťávy a pak dostali i malý zákusek v podobě sladkých kuliček a různých brambůrků a křupek. Večeře to byla opravdu výborná!! A abychom vyběhali trošku těch nabraných kalorií, opět jsme si zahráli fotbal, ovšem tentokrát to bylo dost obtížné, jelikož byla už skoro tma, ale nikomu z nás to rozhodně nevadilo, zábava u toho byla ještě větší, než za světla!! Pak už nás začali bolet nohy, tak jsme si znovu šli sednout do našeho krásného, dřevěného altánku. Tam jsme dlouho povídali, vyprávěli si vtipy a moc se u toho nasmáli. Ale každý den musí někdy skončit a tak jsme se konečně už i my odebrali do našich spacáků. Někteří, si vybrali na spaní gauč nebo jenom matraci. Ale co bylo nejlepší - na faře máme takové pytle, naplněné polystyrénovými kuličkami a na těch se panečku spí!! Takže ráno jsme docela s radostí vstali, nasnídali se, trochu po sobě poklidili a všichni se s úsměvem rozjeli do svých domovů.

Myslím si, že i tato akce byla povedená a i když už se opakuji, věřím, že si to rádi zopakujeme. Tak se na příště budu opět těšit!! 

                   Teri Přibylová

Vzkříšení 2009

Letos jsme se na naší z části zrenovované faře sešli až po večerní vigilii. Sešlo se nás docela dost a i s většími věkovými rozdíly. Mezi nejmladší účastníky patřili Vojta Kölbl a Vojta Straka. Další účastníci jako rodina Paulíkova, Přibylova, Rajdlíkova, Matěj, Robin a Dáša přivítali v nočních hodinách našeho studenta z Říma s Honzou, kteří se za námi přijeli podívat a popovídat si.

Po příchodu na faru jsme připravili ,,kamen“ (pro ty, co tohle zařízení neznají, je to rozpálená plocha, na které se dá krásně upéct jakýkoliv plátek masa). Tak jsme společně povečeřeli a pak už se jen povídalo, povídalo a povídalo. Asi okolo dvanácté hodiny v noci přijela naše návštěva. A opět se povídalo a jedlo. Když už se nám oči začaly zavírat, dali jsme si dobrou noc, rozloučili se s Davidem a Honzou, kteří odjeli zpátky do Pelhřimova a šli spát.

Ráno nám Áňa (po velmi příjemném rozhovoru s panem dělníkem) postavila vodu na čaj a kafe, abychom se mohli nasnídat a v kostele nám pak nekručelo v břiše. Po výborné snídani jsme trochu uklidili faru, sbalili si svoje věci a šli na mši svatou, kterou sloužil Otec David. Když už skončila i bohoslužba, rozloučili jsme se a rozjeli se do svých domovů.

I když někteří v kostele trochu zívali, myslím, že se nám letošní vzkříšení opět moooc povedlo, a doufám, že si ho zase zopakujeme příští rok, kdy už budeme mít k dispozici i nově opravenou půdu. Tam je to opravdu moc krásné. Moc Vám všem děkuji, že jsem si to s Vámi mohla užít.;-)

                                                                                                    Teri :o)

Brigáda na Novocerekvické faře 1.8. 2009

Nebylo lehké najít místo, kdy by byla Novocerekvická fara volná a my jsme mohli trošku zvelebit naší farní zahradu, ale povedlo se. V sobotu 1.8. se sešlo několik pracantů, mezi které patřili Vojta a Matěj Kölblovi, Áňa a Terka Přibylovy, Lukáš Rajdlík a Robin Nápravník, chvíli tam s námi byl i Honza Hambereger, který pak musel odjet na křtiny. Společnými silami jsme se, myslím, dobře zhostili úkolu o vytrhání trávy, která prorostla folii pod kameny na svahu u altánku, který také podstoupil malou změnu. Ani jedno nebylo jednoduché. Tráva v zemi a hlavně pod folií držela pevně, i když už byla od Otce Davida postříkaná, ale nakonec jsme to snad zvládli dobře a vypadá to přece jen lépe. Druhý úkol, kterého se ujal Robin spočíval v tom, že okolo altánku se natáhla folie a na ní se položily kameny, aby nezarostl trávou. Nebyla to jednoduchá práce, hlavně to nošení kamenů na folii, ale podařilo se. Abychom si taky na chvilku odpočinuli, přinesla nám Áňa zmrzlinu a sušenku na svačinu. Nakonec jsme si ještě stihli hezky popovídat a pak už jsme chvátali domů na dobrý oběd. Vím, že takováhle práce není zábavná, ale je také potřeba udělat a proto doufám, že příště se nás sejde víc, aby nám to rychleji uteklo. A také bychom měli poděkovat Otci Davidovi, který se svými kamarády z Pelhřimova sestavil novou kuchyni, ve které se bude určitě dobře vařit.

Mějte se všichni krásně a užívejte prázdnin.

Brigáda na farní zahradě v roce 2007

V sobotu 9.6. a následně ve středu 13.6. se na farní zahradě konala brigáda. Na programu bylo dorovnávání horní části zahrady a části na levo od fary, vybírání kamene, setí trávy, úprava nájezdu na horní části zahrady a další,...V sobotu pomáhali hlavně brigádníci z Pelhřimova: pan Březina, Vojta Březina, Anežka Březinová, Pepa Hejda, Lída Hejdová, Vašek Peltán, Hynek Bulant, ale nechyběli jsme ani my: Vašek, Ondra a Áňa. Těchto 10 pracantů stihlo za dopoledne připravit horní část k setí(sbírání kamene, rovnání plochy, atd,...), sice se jim při tom povedlo zlomit asi troje hrábě, ale to se někdy stane:-)...Odpoledne ještě Vojta s Hynkem zaseli trávu a brigáda byla u konce. Ve středu už jsme dorovnali jenom kousek na levé straně zahrady, za pomoci pana Mašky přerovnali hromadu kamení a Ondra s Fandou uválcovali zasetou trávu na budoucím hřišti a bylo hotovo. Brigády se účastnili: Fanda a Marťa Blažkovi, Matěj a Vojta Kölblovi, Peťa, Vašek a Marťa Paulíkovi, Ondra, Terez a Áňa Přibylovi, pan Maška a Otec David. Ani tato brigáda se neobešla bez zranění, tentokrát se nezranily žádné hrábě ale Otec David. Poranil si prst u ruky. Všem zúčastněným patří velký dík :o) 

Děkovné setkání za pouť do Říma

V pátek 19. 10. a v sobotu 20. 10. proběhlo na faře v Nové Cerekvi děkovné setkání za pouť do Říma, která se uskutečnila o letošních prázdninách. Mezi účastníky nechyběl nikdo z římských poutníků včetně sestřičky Angely a o. Davida a svou přítomností nás potěšili také naši rodiče. Sešli jsme se v pátek večer, společně jsme povečeřeli a pak povídali a vzpomínali na naše zážitky. Když nadešel čas na mši svatou, přesunuli jsme se všichni do kostela. Mši svatou sloužil o. David, o hudební doprovod se postarala Marky Blažková a ostatní holky. Celá mše byla zakončena Tedeem. Pak jsme se rozloučili s našimi rodiči a ty odjeli domů. My jsme se přesunuli na faru a dali si druhou večeři. Už při jídle, ale i po něm, jsme si opět povídali. Teď to nebyly pouze zážitky z Říma, ale i všechno ostatní, co každý prožíval sám nebo se svými kamarády. Jedním z hlavních témat byla škola, ale rozhodně ne jediným. Společné večerní posezení bylo opravdu skvělé, když jsme chvíli po půlnoci zjistili kolik je vlastně hodin bylo to pro nás překvapení. Venku napadlo trochu čerstvého sněhu a tak než jsme se odebrali k odpočinku do svých spacáků, někteří využili této situace a ještě se vydováděli s několika sněhovými koulemi. Mezi jinými nechyběla ani paní Jandová, která byla opravdu zákeřná a házela sníh klukům za mikiny. Po chvíli však všichni uznali, že je opravdu čas jít spát. Každý si našel svoje místečko, kde složí hlavu, rozložil spacák a ulehl ke spánku. Večer se skutečně vydařil a tak každý spokojeně usínal. V sobotu „ráno“ asi v devět hodin byla od Áni připravená snídaně. Měli jsme výborné buchty, zbylé pomazánky a čerstvě koupený chleba. Po snídani se s námi rozloučili o. David, sestřička Angela a pani Jandová. Když odjeli byl nejvyšší čas přesunout se do tělocvičny, která byla zamluvená na desátou hodinu. Hráli jsme florbal a docela nám to všem šlo. Dopoledne ve sportovním duchu se nám povedlo. Po příchodu na faru přihřáli holky již uvařený oběd. Byla vynikající polévka, která je základem každého dobrého oběda. Po polévce „přišlo“ na stůl kuře s bramborem. Oběd byl skvělý děkujeme za jeho přípravu. Když byli všichni po jídle pustili jsme si film: Na konci všech válek. U filmu se nádherně odpočívalo. Po odpolední kulturní vložce nás čekal náročný úklid. Někteří si sbalili své věci a vyrazili domů. Ti co na faře zůstali se postarali o to, aby se vše vrátilo do původního stavu. Protože tam zůstalo ještě hodně šikovných rukou úklid netrval tak dlouho a i poslední účastníci vyrazili domů. Děkovné setkání za pouť do Říma se povedlo a jistě si ho někdy zopakujeme.

                                                                                              (Ondra Přibyl)

Řím - zajímavosti

Důležité informace, které nejsou uvedeny v článku:

- počet schodů do vlaku: 3

- konzervy, které jsme si přivezli, většina skladovala ve velkém chladícím boxu

- jako suvenýr jsme si přivezli míč z EURA 2004, který jsme našli u baziliky Sv. Kříže

- nikdo se neztratil, kluci se o to sice jednou snažili, ale nepovedlo se jim to

Výroky účastníků:

Pan průvodčí přijde ve 2 hodiny ráno zkontrolovat jízdenky: „Tickets please.“ Áňa v polospánku odpoví: „Ty jo, no to si dělá srandu. Von chce ve dvě hodiny ráno tiket.“

Michal konverzuje v anglickém jazyce: „Do you speak English?“ Potulný obchodník radostně: „Yes!!“ Michal se zdviženou pravicí: „Goodbye!“

Po hodinovém čekání na O. Davida Angela prosí: „Pane Bože už ho prosím Tě nakopni, ať už jde.“

Michal byl z důvodu nutnosti přesunut do pokoje k O.Davidovi a Vaškovi Peltanovi. Byl z toho nešťastný, protože mu David četl tzv. „Brevíř“ (podle Michala) a tak poslal Vaškovi Paulíkovi sms: „Pomoc!“ Vašek odepsal „ Chcípni a modli se!“ Michal odepsal: „Dík!“ Tyto 3 sms je dohromady přišly na 30 Kč.

Áňa šla v 17:00 nakupovat a slušně pozdravila: „Good morning.“

Po Římě se potuluje plno žebráků. Michal s Vaškem běhají se „stoeurovkou“ a praví: I don´t have any money!“

Někdy jsme byli opravdu šikovní:

Vašek se rozhodl, že bude snídat hrachovou polévku, a že si k tomu „udělá“ v mikrovlnce chleba. Chleba nakrájel na kostičky a dal ho do mikrovlnky. Ten se nečekaně úplně spálil tak, že byl k nepoužití. Vaškovi bylo vysvětleno, že to nebyl dobrý nápad, a že už to nemá dělat. Vašek poslechl. Pro změnu dal do mikrovlnky celý krajíc chleba asi na 3 minuty a odešel na záchod. Celá mikrovlnka včetně kuchyně skončila v dýmech…

Otec David nás několikrát nabádá, abychom šli spát potichu, hlavně ať nezvoníme(klíče jsou v zámku) a nerozsvěcíme(rozsvíceno je dole). I přesto si Hynek spletl vypínač se zvonkem a zazvonil. Aby toho nebylo málo, tak ještě rozsvítil. Ondra to chtěl zachránit. Původně šel vyhodit pojistky, ale to si následně rozmyslel a jak chtěl zhasnout, tak rozsvítil ještě jedno světlo.

Vaškovi se asi v Římě zdála zima, tak si našel přímotop, kterým si přitápěl. Vrcholem jeho kotelnického umění bylo sušení kraťasů. Teplota v pokoji stoupla až na 40 stupňů. Před další pohromou ho zachránil O. David, který přišel odpočívat, do chladného pokoje.

Kluci se ochotně pustili do sekání zahrady. I přes nabádání sestřičky Bohdany se jim podařilo přeseknout jeden zavlažovací kolík.

Áně se na pláži zalíbil jeden míč, protože byl stejný jako ten, co jsme s sebou měli a tak si ho odnesla. Když ho přinesla zjistila, že už jeden takový máme a tak ho musela vrátit.

Hynek si asi myslel, že nosit konzervy do chladícího boxu není nutné a tak je skladoval ve své krosně. Konzervy vyndal až po třech dnech, kdy byly ve značně větší velikosti a nepoužitelné.

Ondra se šel zahrabávat do písku a zkušeně si nechal peněženku v kapse.

Hynek se šel koupat a pro změnu si nechal v kapse celotýdenní jízdenku. Ta mu k velké smůle uplavala.

Pití z fontánek se většinou neobešlo bez toho, aby byl někdo mokrý. Někdy to odnesli i chudáci kolemjdoucí.

Vojtovi se povedlo hodit míč pod stojící autobus, ale chudák Míša pro něj musel vlézt.   

Všichni, co si s sebou vezli foťák(kromě Marti) si zapomněli kabel do počítače.

Rada:

Všechno se musí brát s humorem, protože je to sranda a když to není sranda, tak je to aspoň legrace! ! !

Tolik očekávaného nedělního odpoledne, kdy odcestujeme do Říma, jsme se konečně dočkali. Je 1. července, asi 13:45, a my – ministranti z Pelhřimova a z Nové Cerkve, Otec David a SM. Angela se pomalu začínáme scházet před kostelem sv. Bartoloměje v Pelhřimově. Z Pelhřimova jede: Vojta Březina, Pepa Hejda, Hynek Bulant, Víťa Škoda, Vašek Peltan, Honza Šarapatka, Markét Blažková, Marťa Blažková a Maru Hejdová, z Nové Cerkve: Vašek Paulík, Michal Železný, Pepa Železný, Ondra Přibyl, Peťa Paulíková, Terez Přibylová a Áňa Přibylová. Probíhá loučení a příprava k odjezdu. Odjíždíme ve 14:00 čtyřmi auty směr Vídeň – vlakové nádraží. Auta řídili hodní tatínkové, za co jim ještě jednou děkujeme. Cesta probíhá bez problémů, až na malou pokutku, která byla udělena našemu vedoucímu autu.

Do Vídně jsme dorazili okolo šesté hodiny. Pomalu jsme se přesunuli k nástupišti a vyčkali na příjezd vlaku. Nastoupili jsme a všichni jsme našli svá místa. Měli jsme k dispozici 4 kupé. Dvě po šesti lidech, jedno po čtyřech a v posledním byla dvě místa. V první kupé byli: Vašek Paulík, Hynek, Michal, Víťa, Maru a Terez. Ve druhém: Pepa H., Honza, Vašek Peltan, Ondra, Marťa a Áňa. Ve třetím a čtvrtém měli být rozděleni: Vojta, Pepa Ž., O.David, SM. Angela, Peťa a Marky, ale dělit se nechtěli, tak trochu přelepili cedulky na kupé a bylo vyřešeno

Během cesty jsme se zabavili převážně povídáním a hraním karet, ale museli jsme také odpočívat neboť nás čekal v pondělí náročný den. Někdo odpočíval déle, někdo třeba jenom hodinu, ale ráno byli všichni plní energie. Do Říma jsme dorazili 2.7. chviličku po deváté hodině. Metrem a po svých nožkách jsme se přesunuli do Pontificio colleggio Nepomuceno, kde jsme bydleli u sester Boromejek. Přivítal nás vícerektor František Koutný. Pak jsme se ubytovali, seznámili se sestřičkami a vyrazili do Vatikánu.

(Pondělí) Nejdříve jsme se naučili pít z fontánek, které jsou po celém Římě a ze kterých jsme se osvěžovali po zbytek našeho putování, a pak jsme šli na náměstí sv. Petra (Piazza di San Pietro). Zde jsme si mohli prohlédnout plno zajímavých úkazů z nichž za zmínku stojí obelisk, který stojí ve středu náměstí a připomíná nám Petrovo mučednictví. Dále jsme pokračovali k Bronzové bráně, tj. vstup do papežského paláce. Následovala prohlídka baziliky sv. Petra (Basilica di San Pietro) a prohlídka Vatikánských krypt (Grotte vaticane), to jsou hrobky papežů. Jsou zde také pohřbeni 2 kardinálové z nichž je jeden český, Josef Beran. To bylo pro dnešek téměř vše, ale ještě než jsme se odebrali k návratu do Nepomucena, navštívili jsme kostel Santo Spirito in Sassia, kde jsou uloženy ostatky sv. Faustiny. Pak už jsme se vrátili do svých nových pokojíčků. Povečeřeli jsme a pak jsme se odebrali do kaple na mši svatou. Sloužil ji Otec David a přítomni byli všichni poutníci. Po mši svaté ještě byla prezentace fotek a pak už se šlo na kutě. První italský den je za námi.

V úterý jsme měli v plánu prohlídku Antického Říma a na odpoledne výlet k moři. Ráno jsme posnídali (čokoláda, čaj, chléb, džem,…) a vyrazili na putování jedním z nejnáročnějších dní. Viděli jsme mnoho zajímavostí. Například Circus Maximus, který je považován za největší stavbu všech dob určenou pro závody vozatajů, nebo Bocca della Verita = ústa pravdy. Ústa pravdy jsou antický poklop s vytesanou maskou Tritona. Pověst praví, že když lhář vloží ruku do úst, tak ji nemůže vyndat. Nikdo neodolal a všichni jsme ruku do úst vložili a všichni jsme ji také vyndali. Dále jsme pokračovali na Benátské náměstí (Piazza Venezia). Odtud vedou 3 cesty, jednou z nich je 124 schodů stoupajících až ke kostelu Santa Maria in Aracoeli. Kostel stojí na jednom ze sedmi historických římských pahorků – Capitolu.V tomto kostele jsou ostatky sv. Heleny, matky Konstantina Velikého a je zde také Santissimo Bambino – to je děťátko, u kterého prosí lidé za narození dítěte. Capitol odděluje Benátské náměstí od Fora Romana. Na Kapitolském náměstí je socha vlčice a také socha Marka Aurelia. Na jihu se náměstí Piazza Venezia otevírá k památníku, který Italové nazývají „Vitoriano“. Střed památníku tvoří oltář vlasti = Altare della Patria s hrobem neznámého vojáka. Naše cesta dále pokračovala k Foru Romanu. Forum Romanum se rozkládá mezi Palatinem, Kapitolem, Eskvilinem, Viminálem a Kvirinálem a je to geografické centrum Říma. V době republiky se postupně stalo středem náboženského, politického a obchodního života města. Po prohlídce Fora Romana následovalo Koloseum a pak Lateránská univerzita, kde studoval i Otec David, a Lateránská bazilika. Z Antického Říma jsme ještě viděli Vězení sv. Petra a sv. Pavla (Carcere di S. Pietro e S. Paolo). Po tomto náročném programu jsme se vrátili zpět do Nepomucena. Naobědvali jsme se – oběd nám připravili z našich zásob sestřičky, společně jsme uklidili, odpočinuli si a na večer vyrazili k moři. Výlet se nám vydařil, u moře už nebylo mnoho lidí a tak jsme měli možnost dostatečně vybít energii a zrelaxovat. Když jsme se večer vrátili, byla mše svatá, tentokrát po tmě, pouze při svíčkách. Po mši jsme ještě něco malého snědli a odebrali se k nocování. Po tomto náročném dnu už byli všichni unavení.

Hlavním bodem středečního programu byla audience u Svatého Otce, proto byl budíček stanoven na brzké ranní hodiny. Rychle jsme se nasnídali a vyrazili. Před devátou hodinou jsme byli před Aulou Pavla VI., Otec David šel ještě zařizovat lístky a my jsme na něj zatím čekali. Do Auly jsme se dostali před začátkem audience, ale i přesto, že jsme měli lístky na přední místa, pořadatelé nás poslali do zadu. Ve předu byl pouze Ondra, který fotil a Otec David. Audience trvala asi 2 hodiny, pak většina lidí odešla a Benedikt XVI. se osobně zdravil s některými přítomnými. My jsme se mezitím přesunuli k „ulici“ kudy vždy procházel Jan Pavel II. a doufali, že tudy půjde i Benedikt XVI., ale ten bohužel zvolil boční východ. Tím byla audience u konce a náš program pokračoval návštěvou baziliky Panny Marie Větší (Sněžné) – Santa Maria Maggiore. Pak jsme se odebrali „domů“ na oběd, na mši svatou a všichni měli jít povinně ležet, protože jsme před sebou měli prohlídku nočního Říma. Někteří dobrovolníci ještě pomohli posekat sestřičkám zahradu. Na cestu nočním Římem jsme vyrazili asi ve 20:00. Naše první zastávka byla na náměstí Piazza Navona, to patří k nejkrásnějším a nejklidnějším římským náměstím. Na tomto náměstí jsme si prohlédli několik fontán: Fontana del Moro, Fontana del Nettuno, Fontana dei Quattro fiumi (Fontána čtyř řek) a kostel sv. Anežky. Dále jsme pokračovali na náměstí Piazza di Spagna. Toto náměstí je centrem romantického Říma, centrem turistů a poutníků. Na východní straně jsou světově známé Španělské schody, je jich 138 a vedou na kopec Pincio. Naše další kroky vedly k Pantheonu, to je chrám zasvěcený všem pohanským bohům a vybudoval jej Marcus Vipsanius Agrippa na Martově poli. Nedaleko Pantheonu jsme potom navštívili nejznámější římskou fontánu – Fontana di Trevi. Nyní už nás čekala jenom pravá italská zmrzlina, byla opravdu dobrá, a návrat „domů.“ Během přecházení mezi památkami se kluci bavili smlouváním a vyjednáváním cen s pouličními obchodníky. Největším obchodním úspěchem byla sleva propisky z 10 euro na 2 eura. Okolo druhé hodiny ráno jsme se vrátili zpět do Nepomucena a to už byli všichni zralí tak akorát do postele.

Ve čtvrtek jsme putovali v oslabené sestavě, protože sestřička Angela pomáhala žehlit. Naším prvním cílem byla brána sv. Sebastiána – Porta S. Sebastiano. Za touto branou, původně nazývanou Porta Appia začíná Via Appia Antica – nejdůležitější římská cesta. Další zastávka byla u kostela Domine quo vadis. Zde jsou největší zajímavostí dvě stopy bosých nohou zanechané v kamenné desce. Ježíš Kristus šel do Říma a potkal sv. Petra, který z Říma utíkal před mučednickou smrtí. Sv. Petr klesl na královně cest (Via Appia Antica) a ptal se: „Quo vadis domine?“ – Kam jdeš Pane? Ježíš odpověděl: „Jdu zpět do Říma dát se ukřižovat ještě jednou, poněvadž ty opouštíš můj lid!“ Sv. Petr se dojat vracel zpět do města, kde ho čekala smrt na kříži. Dvě stopy v kamenné desce jsou považovány za stopy Ježíš Krista, které zde zanechal. Dále jsme pokračovali až asi k nejzajímavějšímu bodu dnešního dne – ke katakombám. Naše prohlídka byla v katakombách sv. Kalixta – Catacombe di San Callisto. K nejznámějším v těchto katakombách patří papežská krypta se 4 sarkofágy a 12 urnami papežů a biskupů ze 3. století nebo hrob sv. Cecílie. Katakomby jsou plné symbolů, nejčastějšími jsou: kříž, který je složen ze začátečních písmen řeckého jména Christos; ryby; modlící se postava s holubicí; nebo holubice nesoucí palmovou ratolest Noemovi do archy. Po prohlídce katakomb jsme se vrátili zpět na cestu Via Appia Antica a došli jsme k bazilice sv. Šebastiána – Basilica di S. Sebastiano. Bazilika sv. Šebastiána patří mezi 7 římských poutních kostelů. Následovala bazilika sv. Klementa – San Clemente. V této bazilice jsou uloženy ostatky sv. Cyrila a je zde také vysvěcen oltář sv. Cyrilovi a Metodějovi. Naše další kroky směřovaly ke křtitelnici u Lateránské baziliky. Křtitelnici nechal zbudovat císař Konstantin Veliký a byl v ní jako první pokřtěn. Dále jsme šli k budově Svatých schodů – Scala Santa. V každém z 28 schodů celého schodiště jsou uloženy ostatky nějakého svatého. Proto se po schodech nechodí, ale na každém schodě se klečí a modlí se k určitému svatému. Závěr dne jsme strávili v kostele Sv. Kříže Jeruzalémského – Santa Croce in Gerusalemme. Kostel údajně postavil císař Konstantin Veliký na přání své matky sv. Heleny pro ostatky sv. Kříže. Ty sv. Helena přinesla z Jeruzaléma do Říma. Můžeme zde vidět například: 2 trny z trnové koruny; část nápisu INRI; hřeb, kterým byl Kristus přibit na kříž; a další…To už bylo pro dnešek opravdu vše. Vrátili jsme se do Nepomucena, měli mši svatou a pak večeři. Někdy v průběhu dne byl i oběd, ale nevím kdy přesně. Čtvrteční den je u konec a my můžeme do svých postýlek.

Pátek byl trochu odpočinkový den. Vstávali jsme déle než obvykle. Ráno jsme připravili zásoby na celý den, protože jsme se chystali k moři a nechtěli jsme se vracet pro věci. Nejdříve jsme jeli k bazilice sv. Pavla za hradbami – San Paolo fuori le Mura. Na tomto místě, kde byl sv. Pavel pohřben, nechal císař Konstantin postavit kapli. Naše dnešní druhá cesta skončila v klidném parku, který je plný starých eukalyptů, magnolií a buků. Tento park patří k opatství Tre fontane. Podle pověsti zde byl u třetího milníku na Ostijské cestě, která tudy probíhá, sťat sv. Pavel mečem. To bylo z historie pro dnešek vše a my jsme se přesunuli k moři. Na písčité pláži bylo docela hodně lidí, ale i přesto jsme našli docela vhodné místo, kde jsme usídlili. Všichni se povinně namazali opalovacím krémem a poobědvali chléb s trochu tekoucí nutelou. Pak už jsme se šli koupat, opalovat, zahrabávat do písku a tak. Nechybělo ani oblíbené smlouvání s neodbytnými obchodníky. Po šesté hodině jsme se museli zbalit a jet domů. Doma byla mše svatá a pak večeře. Otec David měl ještě nějaké zařizování a my jsme dostali propustku na zmrzlinu. Při zpáteční cestě jsme potkali českou skupinku, která také bydlela v Nepomucenu. Popovídali jsme, vyfotili jsme se, propásli na křižovatce dvě zelené a rozloučili se. Vrátili jsme se do Nepomucena, ještě jsme chvíli povídali a pak šli hajat.

Sobota byla poslední den, kdy jsme ještě putovali za poznáním. Ráno jsme se stejně jako každý den nasnídali (opět čokoláda, čaj, chléb,…) a vyrazili do Vatikánu. V plánu jsme totiž měli prohlídku Vatikánských zahrad a pak výstup na kopuli sv. Petra. Nejdříve byly na programu zahrady. Dostali jsme průvodce, který nás během dvou hodin seznámil s prostředím Vatikánských zahrad a všech zajímavostí, které okolo nich jsou. Pak jsme se vydali na kopuli sv. Petra. Cesta byla dlouhá a někdy i docela složitá, ale všichni 551 schodů zdolali a mohli se nahoře kochat krásným výhledem na celý Řím. Když jsme se dost vynadívali sestoupili jsme opět po 551 schodech dolů. Nyní jsme se vydali do obchodu se suvenýry, který byl ale nakonec zavřený. Tak jsme se rozdělili na dvě poloviny, jedna jela domů a druhá šla ještě do nějakého obchodu, ale domů jsme se dostali stejně…Trochu jsme relaxovali a pak šli na mši svatou, která byla již tradičně sloužena v místní kapli. Na osmou hodinu jsme měli zamluvený stůl v místní pizzérii. Na pizze s námi byla i 83-letá Rossana, je to žena plná elánu a energie, umí mluvit několika jazyky a přivedl ji mezi nás Otec David, který se s ní zná z dob svého studia. Po výborné pizze jsme se vrátili zpět do Nepomucena, kde jsme ještě povídali, hodnotili a užili jsme si hezký večer, za který O. Davidovi děkujeme

Na neděli už žádný program stanoven nebyl. Ráno jsme uklidili nádobí po sobotním večeru, nasnídali se a pak šli na mši svatou, která byla sloužena v bohoslovecké kapli papežské koleje. Na konci mše svaté Vašek Paulík a Michal předali SM. Angele polštářek a Maruška a Marťa Davidovi tričko. To jsme jim vyrobili jako poděkování za to, že se o nás celý týden starali, a že to s námi všechno vydrželi. Po mši jsme se setkali s rektorem Janem Mrázem a O.David nás provedl Nepomucenem. Pak byl oběd a balení, balení, uklízení a uklízení,…Ještě jsme stihli zajít na poslední zmrzku a pak už jsme se odebrali na metro a metrem na nádraží. Místa v kupé jsme sice měli rezervovaná, ale i přesto se našli Angličané a Číňané, kteří nám je obsadili. Tak jsme jim museli vysvětlit, že tam opravdu sedět nemůžou. Nakonec jsme všichni svoje místa měli. Kupé zůstala až na malé změny stejná a tak jsme mohli šťastně vyrazit do svých českých domovů.

Cesta vlakem byla v pohodě, až na to, že asi 4krát přepojovali lokomotivu a bylo tam docela velké teplo. Jinak ubíhala rychle, povídali jsme, hráli karty a k ránu i odpočívali. Do Vídně jsme dojeli asi s hodinovým zpožděním, v pondělí v 10:00. Původně jsme měli v plánu prohlídku Vídně, ale ta se nakonec zrušila a tak jsme do 17:00 čekali než pro nás přijedou tatínkové z Pelhřimova. Čekání utíkalo až nad míru rychle, opět jsme hráli karty, chodili nakupovat, spali, podepisovali šátky, a tak,…Po páté hodině už pro nás přijeli a my jsme museli domů. Mezi osmou a devátou hodinou jsme všichni v pořádku dojeli ke kostelu do Pelhřimova. Děkovná mše, kterou jsme měli v plánu byla přeložena, protože už byli všichni unavení a bylo pozdě. Ještě jednou jsme se naposledy rozloučili a naše krásné putování bylo úplně u konce.

Ještě bych chtěla na závěr poděkovat Otci Davidovi a sestřičce Angele za to, že to s námi všechno vydrželi, a že nám umožnili krásný zážitek, na který budeme všichni jistě vzpomínat až do smrti. Viděli jsme mnoho krásných památek a poznali plno nových věcí. Prožili jsme spolu 9 úžasných dní, při kterých jsme mohli poznat nejen jeden druhého, ale taky každý sám sebe a zjistit jak krásné je naše společenství. Za každou minutu, kterou jsem s Vámi mohla prožít mooc děkuji, mám Vás všechny ráda a přeju Vám, ať jste všichni šťastní a radujete se ze svého života :o) :-*